Západní box jako bojové umění

Západní box jako bojové umění

(Tento článek jsem napsal na žádost PM a Wickinga, jako informativní text o původním anglickém boxu. Nemá být historicky přesnou analýzou; techniky z různých historických období jsou v něm promíseny, aby čtenář získal obecnou představu o tehdejším anglickém boxu jako celku.)

Když se řekne anglický box, většina lidí si představí moderní olympijský sport, s bojovníky v rukavicích a omezujícími pravidly. Avšak vždycky tomu tak nebylo. Původní anglický box byl skutečným sebeobranným uměním, postaveným na mistrném ovládání pěstních úderů. Byl popisován jako styl boje, který umožnuje slabšímu muži porazit silnějšího protivníka, s použítím techniky a strategie. Kde tedy nastala změna boxu z bojového umění na dnešní sport?

Spousta lidí se na staré obrázky boxerů dívá s pohrdáním, protože nepřipomínají dnes používané techniky a postupy. Vývoj šel kupředu, takže dnešní techniky jsou o hodně pokročilejší než ty staré. Nebo ne? Odpovědí je, že tehdejší techniky jsou přizpůsobeny zcela jiným pravidlům. V kontextu původních pravidel by byly moderní techniky stejně směšné, jako jsou původní techniky dnešním boxerům. V sebeobraně by pak překvapivě mohl být původní box dokonce lepší než moderní.

Podívejme se na změny, které anglický box provázely.

PRAVIDLA

Hlavním faktorem formujícím techniky boxu byla pravidla. V průběhu tří století změnilo několik sad pravidel postupně taktiku a techniku boxu z původního "no holds barred" až do dnešní sportovní podoby. Začneme v 18. století.

Podle Broughtonových pravidel boxu z roku 1743 bylo ilegální " udeřit protivníka na zemi, uchopit ho za stehna nebo jinou část těla pod pasem. Boxer na kolenou je považován za sraženého na zemi."
To otvíralo možnosti použití technik jako údery lokty, hlavou, kopy, zápasení, údery pod pás,bodání prstů do očí, úchopy za vlasy a kousání. Bojovalo se bez rukavic. Přirozeně, technický arzenál a střeh (guard) musely být uzpůsobené tomu, aby udržely protivníka ve větší vzdálenosti.

Další sada pravidel z roku 1838, tzv. London Prize Ring Rules, zakazuje: "Údery hlavou, udeřit protivníka na zemi, údery pod pás, kousání a bodání do očí, kopání a pády na protivníka koleny napřed, úchopy pod pasem ". Boxeři se tedy mohli přestat bát kopů do nohou a nebezpečných taktik boje na blízko - styl boje a střeh té doby tomu byl přizpůsoben. Stále je povoleno zápasení a bojuje se bez rukavic.

"Moderní" pravidla nastupují s markýzem de Queensbury v roce 1866. Kromě zavedení kol stejné délky, zákazu zápasení a klinčů je také předepsáno povinné užívání boxerských rukavic. Tady vznikl moderní box, s jeho stylem boje na blízko a krytím rukavicemi.

Humphries versus Mendoza

Příkladem zápasu podle Broughtonových pravidel byl souboj Daniela Mendozy (168 liber, ve své době považovaný za nejlepšího boxera ) s Gentlemanem Johnem Jacksonem. Mendoza měl na boxera netypicky dlouhé vlasy, a tak Jackson postavil zápas na tom, že ho jednou rukou držel za vlasy (což nebylo v pravidlech zakázáno) a druhou mlátil zvedáky do tváře. Mendoza byl knockoutovám v 9 kole.

Další text pojednává o stylech boxu používaných do nástupu pravidel markýze de Queensbury, tj. broughtonská éra a London Prize Ring Rules .

STŘEH("guard or attitude")

Střehy používáné tehdejšími boxery odpovídají původním pravidlům - musely brát v úvahu možnost, že se protivník přiblíží s úmyslem přejít k zápasení a hodům. Proto jsou pěsti drženy dále od těla, aby protivníkovi vnutily delší vzdálenost. Dalším faktorem ovlivňujícími podobu střehu byl pozdější zákaz kopů a úderů hlavou.
Ačkoliv střehů bylo více typů (např. Humphreyova obrana, Mendozova obrana, Johnsonova obrana - zajímavé je, že v podstatě odpovídají typům střehů uváděných o 100 let později Jackem Dempseym), základním typem z broughtonské doby byla "Mendozova obrana", s pěstmi vystrčenými před tělem, klouby směrem k protivníkovi. Boxer je mírně předkloněn, což usnadňuje obranu a umožnuje to uhýbat úderům záklonem vzad. Kolena jsou pokrčená pro rychlý pohyb.

Jiný typ střehu z téže doby je "šermířská obrana". Jedna paže je natažená vpřed a brání protivníkovi přistoupit blíž, zatímco druhá těsně kryje hlavu. Tato obrana byla užívána pouze vysokými boxery při boji s menším protivníkem, protože umožnuje tlouct ho volnou pěstí bez toho aby mohl boxera jakkoliv ohrozit. V případě, že se protivník pokusil nataženou paži uchopit, boxer ji stáhl a natáhl druhou.

Dalšími typy střehů z pozdější doby (London Prize Ring Rules) je "křížová obrana", kdy jedna paže kryje hlavu a druhá tělo; a univerzálně používána obrana, při níž jsou obě paže před tělem ve výši solar plexu (J.E.Sullivan). Nohy jsou méně pokrčené než u Mendozovy obrany, důraz je kladen na maximálni efektivitu v pěstním boji.

ÚDERY

Hlavním typem úderu v původním boxu byl přímý úder, a to z přední i ze zadní ruky. Přímé údery byly obecně považovány za nejrychlejší a nejefektivnější, a navíc odpovídaly vzdálenosti, na kterou se tehdy boxovalo (velká a střední vzdálenost - boj na blízko byl riskantní, viz dále). Tvořily převážnou část boxerova arzenálu a vzhledem připomínaly šermířské výpady.V určité době byla dokonce populární technika odvozená z šermu, kdy se boxer odrazí a "bodne" přední pěstí podpořenou vahou celého těla.

Většinou však byly přímé údery používané v kombinaci - v souboji bez rukavic se boxer nemohl dovolit spoléhat na "urá" údery, které mohly skončit zlomeným zápěstím. Spíše útočil množstvím slabších úderů.

Údery širokým obloukem (the swing), oblíbené mezi laiky a někdy nesprávně nazývané háky, byly v boxu univerzálně odsuzovány. Kromě jejich pomalosti, neohrabanosti a malé účinnosti odkrývají boxera přímým úderům a dalším útokům zkušeného protivníka. O mnoho let později Jack Dempsey píše: "Používat "swing" (úder širokým obloukem) v pěstním souboji nebo boxerském utkání je stejně nebezpečné jako používat živého chřestýše jako zbraň. Útočník je daleko pravděpodobnější obět než obránce." Boxerům bylo doporučováno tento druh úderu neužívat vůbec.

Avšak ani skutečný boxerský hák, čili krátký, explozivní úder s loktem útočící paže ohnutým v pravém úhlu, nebyl příliš rozšířený a v textech do roku 1903 není uváděn. Důvod? Tento úder je nutno používat v malé vzdálenosti od soupeře. V původním boxu každé takové přiblížení se k soupeři nejpravděpodobněji vyústilo v klinč, a následný nebezpečný hod na zem. Proto se hák začal široce používat až se zákazem zápasení a boje v klinči.

Podobná je i situace se zvedákem, čili úderem směrem nahoru. Před zákazem zápasení ho můžeme vidět popisovaný pouze jako úder na dlouhou vzdálenost, tedy jakousi variantu bodavého přímého úderu, nebo při boji v klinči, např. když se boxerovi podařilo chytit protivníka za vlasy

Boj na blízko

Z výše uvedeného vyplývá, že jeden ze základních znaků moderního boxu, boj na krátkou vzdálenost háky a zvedáky, nebylo v původním boxu téměř vůbec možno použít.

Dalším rozdílem je používání boxerských rukavic. V původním boxu se rukavice ("mufflers") nosily buď pouze při tréningu, nebo vůbec. To přirozeným způsobem diktovalo způsob úderu. Jakékoliv divoké máchání rukama by mohlo vést ke zranění ruky boxera.

Jiným důsledkem neužíváni rukavic je preference vertikální pěsti (tj. palcem nahoru, v protikladu k horizontální pěsti dlaní dolů). Při úderu na hlavu se vertikální pěst používala téměř výhradně, při úderu na tělo se někdy doporučovala horizontální pěst.

Zajímavým faktem je, ze učitelé této éry doporučují vést úder posledními třemi klouby pěsti, tj. malíček, prsteník a prostředník. Toto je zjevně v protikladu k mnohým stylům boje, které naopak nutí žáky používat ke kontaktu první dva klouby. Podle starých mistrů boxu je ve druhém případě pěst při dopadu v nepřirozené poloze, což může vést až ke zlomenině. Zdá se, že pro úder pěstí bez rukavice je první způsob je skutečně lepší.

Rukavice také vyřadily v arzenálu boxu zajímavý úder, nazývaný "the chopper". Tento úder, který se objevuje už v učebnicích boxu z roku 1825, býval označován jako "zbraň vědeckého boxera". Jednalo se o zásah hřbetem pěsti mezi protivníkovy oči, který podle soudobých autorů měl mnohdy devastující účinek. Je popisováno použití "chopperu" proti širokému obloukovému úderu - boxer zvedl loket na té samé straně, takže jím zastavil protivníkovu paži, a pak obloukem udeřil zadní stranou pěsti do horní části soupeřova nosu.

Podle některých autorů se v boxu používaly i údery lokty. Nebyly pravděpodobně systematicky trénovány jako např. v thajském boxu, ale spíše užívány ve vhodném okamžiku. Například při háku, který minul, je možné soupeře zasáhnout loktem, ať už při pohybu paže tam nebo nebo při jejím stáhnutí zpět.

Další speciální technikou, která byla v určité míře používána a která přežila v kickboxu, byl úder pěstí z otočky("spinning backfist"). V boxu většinou dopadal předloktím na soupeřu hlavu. Protože neexistovalo žádné pravidlo, které by ji zabraňovalo použít, byla tato technika v boxu užívána až do 30. let 20. století, kdy byla konečně přímo zakázána.

Posledním typem úderu, který je také dnes ilegální, byly tzv. rabbit punches - krátké, sekavé údery zezadu do protivníkova krku a zadní strany hlavy (pravděpodobně zejména v klinči).

OBRANNÉ POHYBY

Kryt předloktím

Jak už bylo řečeno, základem boxu byly přímé údery na delší vzdálenost. Kromě toho boxeři nenosili rukavice, což činilo moderní obranu přitažením předloktí k hlavě nepoužitelnou. Z těchto důvodů byl součástí původního boxu systém blokování předloktími. Tento systém trochu připomína některé blokovací techniky karate či kung-fu. Bloky předloktím nahoru, stranou či dolů měly odrazit protivníkův přímý úder stranou, zatímco boxerova druhá ruka kryla tělo před případným útokem druhou pěstí. Box se tak trochu podobal šermu, s odrážením protivníkových výpadů hbitými pohyby předloktí.

Toto je další důvod, proč jsou v tehdejším střehu ruce více od těla - boxer musel mít čas zareagovat a úder vykrýt; zatímco v dnešním boxu je kryt pouhou záležitostí stáhnutí hlavy mezi rukavice. Cross guard

Jinou obrannou technikou bylo přímo přikrýt předloktím zónu zásahu, jako je např. solar plexus či bod pod pupkem (dantien). Úhyby tělem stranou ( slipping), dolů (ducking) a vzad se také v určité míře používaly, zejména v některých stylech boxu (Mendoza).

(Dvě stránky ze Sullivanovy učebnice boxu)

BOJ ZBLÍZKA

Boj zblízka byl úplně odlišný od současného boxu. Klinč nesloužil k odpočinku, ale k pokračovaní boje na těsnou vzdálenost, s užitím v dnešním ringu nepředstavitelných technik. Jednou z takových technik bylo "the chancery", čili kravata. Kravata byla nasazována buď zepředu, a pak sloužila ke škrcení protivníka; nebo zezadu, a pak bylo možno bezbranného protivníka mlátit volnou pěstí do hlavy, nebo vrážet prsty do jeho očí (viz dále). Boxeři samozřejmě cvičili i techniky, jak se z protivníkovy kravaty uvolnit.

Další možností boje na krátkou vzdálenost byly hody. Někteří mohutnější boxeři z Broughtonské doby dávali přednost následující strategii - protivníka omráčit několika ranami pěstí, potom na něj natlačit a hodit ho na zem. Takový pád byl nejspíš dostatečně eliminující, zejména pokud se boxerovi podařilo spadnout na hozeného protivníka (běžně užíváná technika). Hody používanými v boxu byl např. "back fall", "side fall", "back heel", či "cross buttock" .

Exotičtější technikou, podle boxerského manuálu z r.1825 používanou na krátkou vzdálenost zejména menšími boxery proti "zápasníkům", byl "the lock ": Boxer provlékl paži za zády protivníka, a ramenem a rukou zablokoval obě protivníkovy paže za jeho tělem. Takto znehybněného protivníka mohl pak tlouct volnou pěstí do hlavu a těla. Autor manuálu lakonicky podotýká "silnější protivník se může z tohoto úchopu po chvíli vymanit, ale mezitím obdrží přinejmenším 2 nebo 3 zcela nekryté údery".

No a do kategorie boje zblízka se počítá i výše zmíněné držení protivníka za vlasy - legální až do pravidel markýze de Queensbury.

DALŠÍ TECHNIKY

Méně obvyklé, ale do jejich zákazu v London Prize Ring Rules používané techniky byly též kopy,dloubání do očí (gouging) a rány hlavou ( butting).
Většinou se užívaly na malou vzdálenost, v klinči. Kopy měly buď podobu dupnutí na protivníkův nárt, nebo tzv. purring kick - přitlačení podrážky na soupeřovu holeň a škrábnutí nahoru či dolů. Takový útok mnohdy končil servanou kůží a zraněním do masa. (Mimochodem, "purring", čili kopání do holení, bylo samostatnou bojovou a sportovní formu praktikovanou např. v Irsku. Dost možná že taky někdy napíšu článeček.)

KOLA

Posledním rozdílem byla doba vedení zápasu. Do Queensburyho pravidel končilo kolo tehdy, když jeden z boxerů spadl na zem. Pak měl asi 30 sekund na zotavení a zápas pokračoval. Některé zápasy té doby trvaly i 90 kol.

V dnešní době existují skupiny lidí, kteří se snaží zrekonstruovat původní styly boxu, jako plnohodnotné západní bojové umění.